Jiří Jína * 13.4.1947 Brno			Jaroslava Vybíralová * 11.6.1948 Brno

	Jan Jína * 28.10.1903 Bečváry + 19.8.1969 Brno			Anna Fojtová * 17.3.1907 Vranov + 8.6.1997 Brno		Jaroslav Vybíral * 10.5.1921 Zborovice + 19.2.1985 Brno			Marie Řiháková * 13.8.1926 Prachař + 25.7.2001 Brno

Jan Jína * 12.7.1839 Třebovle + 23.10.1891 Nesměň	Anna Pospíšilová * 27.1.1846 Nesměň + 28.9.1919 Nesměň	Josef Švolba * 23.4.1846 Netušil + 26.8.1928 Bečváry	Anna Švábová * 22.4.1849 Bečváry + 29.10.1902 Bečváry	Josef Fojt * 20.1.1833 Tišnov + 1865 Tišnov	Mariana Halousková * 1.11.1829 Bukovice + 1886 Tišnov	František Jašek * 6.5.1829 Adamov + 6.11.1906 Vranov	Mariana Němcová * 28.12.1831 Olomučany + 11.4.1901 Vranov
Josef Jína * Vlkančice syn Václava Jíny z Vlkančic a Doroty Šlechtové z Vlkančic Barbora Karlová * Borek dcera Františka Karla z Borku a Anny Vackové ze Zábrovic	Martin Pospíšil * Nesměň syn Jana Pospíšila z Habrů a Kateřiny Bradáčové z Nesměně Barbora Hrabánková * Vavřineč dcera Tomáše Hrabánka z Vavřinče a Anny Klaudové z Blata	Josef Švolba * Netušil syn Jana Švolby z Radlic a Alžběty Vomáčkové z Březí Anna Vojtíšková * Netušil dcera Jana Vojtíška z Netušila a Kateřiny Urbanové z Rasovic	Jan Šváb * Bečváry syn Františka Švába z Bečvár a Anny Davidové z Račic Marie Kašparová * Chotouchov dcera France Kašpara z Chotouchova a Barbory Francové ze Suchdola	Jan Fojt * Bedřichov Mariana Klimešová * Bedřichov dcera Jana Klimeše z Bedřichova	Josef Halouska * Bukovice Anna Navrátilová * Bukovice dcera Josefa Navrátila z Bukovic	František Jašek * Adamov Barbora Olešovská * Adamov dcera Františka Olešovského z Adamova a Nepomuceny Weyklokové z Adamova	Jan Němec * Olomučany Marianna Bourová * Olomučany dcera Antonína Boura z Olomučan

Rod Jínů Bečváry okres Kolín

Rod Řiháků a Vybíralů Zborovice, Těšánky, Prachař, Lebedov, Zdounky ... okres Kroměříž

Rod Fojtů Vranov okres Brno

ZŠ Vranov, kam chodila do školy babička Anna Fojtová - Jínová (17.3.1907 - 8.6.1997)

Přišla jsem na svět nedopatřením. Deváté dítě, nikým nevítané a snad i proklínané. Proč jsem se narodila, proč zase více starostí o jeden hladový krk, více práce, takovou zpívali moji sourozenci a maminka - uštvaná od dětí a práce trpělivě snášela svůj úděl, ale nerada mě vítala na tento svět, jak mě později se přiznala. Rodná ves Vranov u Brna, neposkytovala obživu, jedině lesní práci. Ženy se plahočily na samých pahorkách, jen kopec na všechny strany. Muži většinou jezdili na práci do továren v Adamově. Chodilo se pěšky, v létě i v zimě, pracovali od rána od 6 hod a zase do 6 večer. No hrůza! Poutní místo Vranov, co ten slyšel modlení poutníků a kázání. Kněží pouštěli hrůzu z kazatelny, hrozili peklem, ale vranovský lid se nelekl, až na některé obyvatele byl tam samý socialista, jak kněží jim říkali "socani". Můj nejstarší bratr Frantík, bouřil, schůzoval, do novin (Rovnosti) psal články protiklerikální. To bylo hned za Rakouska, v roce 1918 to teprve se rozvířilo, při volbách vyhráli socani, starosta tam byl dělník. Poutníci však nadále houfně se plahočili, buhví odkud, aby políbili panenku Marii. Tak to byl ten Vranov, ve kterém jsem dlouho nezůstala, jen jediný rok. Tatínek měl obchod smíšeným zbožím, prošustroval všechno i domek. Prodávat, vlastně obchodovat neuměl, dával lidem na dluh, oni neplatili, na váze každému přidal - no tak se hospodařilo od deseti k pěti. Stěhovali jsme se do Řečkovic na hospodu "Na špici". Z vyprávění mých starších sourozenců zase to dopadlo tam špatně. Stěhovali jsme se na Löslovu (nyní Hrnčířská), znovu pokoušel štěstí na hospodě. Špatný hospodský - svou ženu nechal čepovat do noci a mé sestry Luis a Pepču nutil, aby se bavily s hosty a sám šel si lehnout. Děvčatům se protivělo všechno a maminka už dál nemohla. Luisa jela do Vídně, kde se učila plést na stroji. Majitel továrny byl Čech a měl v dílně jen česká děvčata. Za 2 r. se naučila dobře plést, přijela do Brna. Co ale teď. Tatínek jednou v životě udělal něco rozumného. Šel do obchodu fy. Erat, kde prodávali košile, ponožky atd., řekl mu, že by mohla dcera mu plést svetry, ponožky. On nechtěl napřed ani slyšet, co prý si myslíte, tady v Brně to nemůžu zavádět, tady by to nešlo na odbyt, leda ve Vídni. Tehdy v Brně a vůbec v celé naší vlasti neexistovaly svetry, kdepak - jenom látkové "špenzle". Tatínek totiž od něho žádal pletací stroj, že by Luis svojí prací mu jej splácela, protože nebylo peněz doma. Až si pan šéf všechno promyslel, stroj koupil ve Vídni a Luisi jej předal, neprohloupil. Lidé se naučili kupovat dobré a praktické věci, tak práce měla dost. Jenže dost dlouho ji strhával na stroj. Tak byla vlastně Luisa "První brněnská pletárna". Ale jak obyčejně, nikdo z nás nedovedl využít dobré příležitosti. Jiní bohatli na jejích výrobcích, potom pletla ještě i jiným firmám, ti kupovali domy a my jsme zase jen živořili a kolem ní všichni obskakovali. Ta povaha otcova se na nás všech zračila. Byli jsme vždy ušlápnuti, báli jsme se se svým kumštem jít na trh, průbojně, nebojácně. Snad ta chudoba, věčný nedostatek to z nás udělala. Ještě chci podotknout, že ten pletací stroj Luisi sloužil až do konce - do doby, kdy už toho nechala a to bylo r. 1971 a začala 1912. Dělala pěkné věci, moc hezké věci. Mého otce vychovávala teta na Vranově, matka mu zemřela, bylo chlapci 6 roků a otec zemřel ještě o jeden rok dřív. Takže byl úplný sirotek. Moje maminka byla z Vranova, kde byl její otec stolař. Měl hezkou, vzdušnou dílnu. Práce měl pořád dost a dobré práce, precizní. Maminčin bratr se vyučil také stolařem, měl po něm dílnu, kam jsem ráda chodívala, vonělo tam překrásně dřevo, zvlášť ty veliké závitky hoblovaček, to byla vůně. Myslím, že můj strýc nebyl až tak dobrým stolařem a jeho syn (můj bratranec Josef) už vůbec ne. Dědeček i strýc byli dobří muzikanti a zpěváci. Hráli na strunné nástroje. Hráli v kostele a když na kůru zpíval strýc s tetou, tak prý to bylo slavnostní, lidi si šeptali: "Dnes zpívá Jašek" - Moje maminka za mlada také zpívala na kůru v kostele. Měla pěkný hlas i ve stáří, když si notovala nějakou písničku. Tatínek neměl vůbec hudební sluch, když začal zpívat, no to bylo strašné, maminka říkávala: "Nech toho." Odbočila jsem od naší poslední štace na hospodě v Hrnčířské ul. To už jako 3 leté dítě si z té doby něco pamatuji. Stěhovali jsme se na Dřevařskou ul. 16 (dřívě Fröblova). To bylo hnusné bydlení, v přízemí kde panovala věčná tma a vlhko, jsme se tísnili v malinkatém bytečku. Večer se pokládaly na zem slamníky a deky, ve dne byly zastlané ve 2 postelích, ráno zase všechno uklízet. Táta si ve jmenované ulici otevřel obchod s palivem. Byl to takový sklepní obchůdek s mnoha schody. Maminka zase musela napnout poslední síly a nosit uhlí zákazníkům. Tatínek se práci vyhnul. Starší moji sourozenci byli už z domu. Kromě bratra Karla a Maří. Karel chodil do školy a Marie také. Pepča sloužila, Jeník se učil knihařem. Gustav byl sluha u Barviče, Josef se učil obuvníkem u Petrželů a Frantík byl vyučen krejčí, ale odešel od toho řemesla a učil se fotografem u fy. Rafael na Nové ul. V tom nezdravém bytě maminka začala postonávat, celá se zkřivila (měknutí kostí), špatně dýchala, protože hrudník ji tlačil na plíce. Tak jsem vlastně matku ani jinak neznala, než-li malou zkřivenou trosku. Mě bylo tehdy asi 4 1/2 r. a také jsem byla moc nemocná, když už k nám přišel lékař, to znamenalo vážnou chorobu. Tehdy řekl, že musíme se vystěhovat, že je bytů dost. Doporučil nám Laudonovu (Tábor), je prý tam zdravo, blízko k přírodě. Otec s Luisou šli se do Laudonky podívat a opravdu tam našli byt. Krásný, ve 3.posch. 2 pokojový, prostorný a vzdušný. Velká předsíň a rozlehlá komora, WC v bytě. Luisa v menším pokoji zařídila si pletení a ještě bylo místa dost pro všechny, ta kuchyň krásná, velká, měli jsme tam otoman na spaní. A velký pokoj rohový asi 25 m. Rychle jsme se všichni zotavovali, Luisa byla finančně nápomocná a tatík - tatík zase nešel nikam pracovat, spoléhal se na děcka, že jej budou živit, ale kromě Luis od nikoho nic nebylo, až později Jeník dával něco z výplaty. Tatínek už nebyl nikdy jinačí, zařídil si doma "výrobu" povětrňáků z papíru, dělal z hadrů a bavlny "pucky" na kopání místo míče pro děti, tehdy se toho hodně prodávalo, gumový míč měli jen děti boháčů. No a vyráběl "Kočky v pytli" (štěstí) nakoupil různých věciček, prstýnků, brožiček, obrázků atd., balil to do úhledných balíčků a balil potom do velkých "paklů" po 25 ks i po 50 ks prodával ve velkém do obchodů. Šlo to tehdy dobře na odbyt, měl v novinách inzerát, takže posílal ven z Brna balíky i po 300ks. Na pucky potřeboval dřevitou vlnu, tak vždy přinesl z lahůdkářských obchodů pytle této základní suroviny. Vzpomínám na tyhle věci proto, že často v třískách bylo něco pro mě, zapomenutý pomeranč nebo jablíčko, někdy i nahnilé. To bylo radosti, když jsem tam něco našla. Napřed jsme všichni k tomu "čuchli" jakou to má krásnou vůni a potom nastával obřad, slavnostní obřad, ovšem museli jsme se rozdělit, ochutnat. Jinak k takovému ovoci, vlastně k žádnému jsem se nedostala. Domnívala jsem se, že už na světě to ani jinak nemůže být, že musí být chudáci a boháči, že Pánbůh to tak ustanovil. - No statků pozemských nebylo, ale mě to nermoutilo, byla jsem jinak bohatá, byla jsem šťastna a ráda na světě. V novém bytě jsem pookřála, do školky jsem chodila velice ráda. Naučila nás tetinka mnoho věcí a hodně zpívat. Také jsme měli veřejné vystoupení se švihadly, mám i foto z té doby. Chodil do školky také Dušan Jurkovič, byl o 1r starší než-li já, s ním jsem si nikdy nehrála, ačkoliv mě na houpačce rozhoupával a dával se se mnou do řeči. Ale já jsem věděla, že je bohatý, mají v Žabinách krásnou vilu a že jeho tatínek je stavitel, tak měla jsem k němu respekt, nebo jsem se ho bála, už nevím proč. On myslím, že kráčel v jeho šlépějích a byl rovněž, nebo je, arch. stavitel. - Ale těch obyčejných děcek tam bylo víc, to bylo her a fantazie a co jsme dovedli si udělat různých hraček, z větviček, bobů, papíru. Hračky nám tehdy nikdo nekupoval. Když jednou jsem chtěla panenku tak mě maminka řekla: "Kdepak, víš co je za ty peníze cukru, to bysme neměly kafe." Už nikdy takovou podobnou žádost jsem neprojevila. Před domem byl rozsáhlý "plac" travnatý, vedl až k barákům vozatajců pod kaštany. To bylo naše eldorádo, co tam se prožívalo her a dovádění. Byl to náš pozemský ráj. Vzpomínám na tehdejší moji milou kamarádku Růženku Ditterlovu. V roce 1914 kdy mě bylo 7r. vypukla "Světová válka" - na sv.Annu. - Ještě tomuto utrpení předcházel slet "Sokolstva v Brně" jaký tu ještě nebyl, trval několik dní v Král.Poli. Byl červen - Brno, utlačované Brno, žilo v samém sletu a byla to krása. Sjelo se sokolstvo z naší vlasti (tehdy Rakousko), také Američtí sokolové, Vídeňští, Srbové, Černohorci a.t.d. - Když cvičili muži (nádherně) a dokončili, byla potom velká pauza a zmatek a nikdo nevěděl co je. Měly nastoupit ženy, ale zatím byl konec, konec na dlouhou dobu, ohlásili, že v Sarajevě byl zastřelen rakouský následník trůnu se svou manželkou. Jak jsme tehdy říkaly i my děti "Ferda". - Začalo se říkat, bude válka. Tak válka opravdu za 14 dnů byla vyhlášena, začala Brněnským sletem. Ještě musím podotknout, že když se slet připravoval i když už byl, tak jsme Češi od Němců moc zkusili. Vylívali na české lidi různé věci, aby zničili šaty, sokolům strhávali kroj a bili je kovovými "boxery" navlečenými na ruce. Pamatuji se, že jsem byla se sourozenci ve městě a když jsem vše viděla, plakala jsem a chtěla jít domů. Doma jsme hromadně Němcům nadávali. [psáno s malým n] Válka, hrozná věc. Byla veliká nouze, jedlo se co se dalo, řepa - to bylo ještě královské jídlo. Chléb ani snad nebyl, pekli jsme různé placky, ve žních jsme chodili na klásky (pokud nás nezahnali), zrní jsme mleli na kávovém mlýnku a vařili jako kaši. - No to se nedá ani všechno vypsat. V r. 1918 bylo už nejhůř. Lidé padali slabotou. Když jsme šli ze školy, to už nebyla chůze, ale plazení, posedávali jsme si kde se dalo. A to jsem chodila do školy z Laudonky (Tábor) až na Příční ulici. Do českých škol nastrkali vojáky, většinou raněné. Tak v tom roce 1918, utvořilo se takové "České srdce" kde dobří lidé chtěli zachránit české děti. Akce se dobře rozjela. Čeští sedláci brali si k sobě děti. Měla jsem to štěstí, že jsem se také přihlásila (bylo mě 11 let), dostala jsem se k moc hodným lidem, sedlák a starosta vesničky Trnávka u Lipníka. Přijela jsem tam kostra, za 3 týdny už by mě doma ani nikdo nepoznal. Jedla jsem jako vlk, a jaká jídla, o takových se mě ani nikdy nesnilo. Prázdniny uplynuly, a můj dobrodinec mě řekl, jestli chci tam ještě zůstat, a chodit do školy. Já samozřejmě, že ano. Měli dcerušku stejně starou jako já, tak jsme cupitali pěšky do Lipníka do školy, více než-li 1/2 hod. Osvobození 28.října 1918 jsem prožívala v Trnávce. Trošku mě mrzelo, že nejsem v Brně. Bylo to u nás slavnostní. A hlavně jsem neviděla, jak shazují z budov rakouské orly, zamazují německé nápisy a všude vlají naše "České prapory!" Na Vánoce jsem jela do Brna, kde jsem už zůstala u rodičů, ale každé příští prázdniny jsem ráda do Trnávky jela. Celá rodina byla na mě velmi hodná a snad do smrti jim bude patřit můj dík za všechno! Neměla bych to snad psát, ale moji rodiče, hlavně otec, nevytvořili mě takový domov, jako rodina Drbálkova. Jen jedna věc mě rmoutila a sice, že nemohu maminku mít také v Trnávce, aby se měla jednou dobře a najedla se. Nikdy nemohu na maminku vzpomenout bez bolesti. Blížila se doba, kdy jsem vycházela školu. Co bude se mnou. Jak ráda bych se šla učit šít, nebo dělat klobouky. Byla bych šťastna, měla bych i peníze, které vždy doma strašně scházely. Ale, Bohužel, sestra Pepi se vdala, odešla z domu, maminka nemocná, bratři Jeník a Karel doma. Bylo nás pět. Kdo bude hospodařit, kdo prát, uklízet, nakupovat, vařit. Samozřejmě Anda. Ujmula jsem se této ztroskotané domácnosti. A to ještě také potom přišli domů z vojny bratři Franta, Josef, Gustav. (Po válce hned nepřišli domů, museli ještě nějaký rok sloužit.) Maminka sice také chodila po domácnosti, hlídala hrnce na sporáku kolem vaření. Ještě musím dodat, že jsme začátkem roku 1918 se přestěhovali z Laudonky na Veveří ul.č. 47. Tak jsme z pěkného bytu přestěhovali se do méně hezkého. Tak mládí uběhlo, nikam jsem po zábavách nechodila, ani jsem neměla v čem. Jedině divadlo za 1 Kčs a knihy byla moje zábava. Také už 18 letá [1925] jsem začala chodit k "Baptistům" a také do Ar.sp. Nechodila jsem tam z přesvědčení nebo z pobožnosti, jedině proto, že jsem přišla do styku s lidmi a celkem hodnými lidmi, kteří mě přijali takovou jaká jsem. Hlavně bez velké parády na kterou jsem neměla a také proto, že jsem si zazpívala. Moji bratři tam hráli v hudebním kroužku. Také v té době jsme bratři, já Pepi a Luis začali chodit ven do přírody do lesů. Bylo to období překrásné. Těšila jsem se na neděli, jak se sejdeme ještě s dalšími milovníky přírody a porázujem ven. Tehdy jsem měla kamarádku Slávku Jurníčkovou, rovněž i ona chodila s námi na partie. Přidali se k nám i další, několik mládenců a dívek. Vzpomínám, jaká panovala mezi námi pohoda. Utéci z domova, kde byla jen práce a dřina a nic za to a když měla se platit činže, tatínek neměl, jeho obchůdek nic nevynášel. Aspoň na chvilku zapomenout. Kdyby mě nebylo líto maminky, odešla bych, třeba sloužit, ale nemohla jsem ubohé mamince ublížit. - A tak život ubíhal dál a bylo mě dvacet roků [1927]. Díky naším výletům jsem se seznámila s budoucím manželem. Přišel mezi nás, velký, pěkný, tmavovlasý, měl krásnou chůzi, nesl se tak rovně. Žádný z kluků se mě tak nelíbil jako on, i mé předsevzetí nezklamal, říkávala jsem totiž, jest-li se vdám, nesmí můj budoucí muž kouřit a pít, a ještě navíc byl "volnomyšlenkář" bez vyznání zrovna jako já. Já jsem snad nebyla také ošklivá. Našli jsme se! Ale jen pomalu, a dlouho trvalo, než bylo ujednáno první rande. Za 1 1/2 roku byla svatba. Sice velmi chudá, snad takovou ani nikdo nezažil. Samozřejmě oddáni jsme byli na radnici (20.12.1928) Bez hostů a trachtace, já ve starých šatech. Táta měl pěkné černé páskové kalhoty a černé sako. Moc mu to slušelo. Asi moje maličkost vypadala uboze, vedle takového elegána. Ale asi Jendovi to nevadilo, měl svoji Aničku a měl ji rád. Náš první byt (moc špatný, vlhký, studený a malinký.) byl v Žabovřeskách. Platilo se 200 Kčs měs. a na nábytek, který byl na splátky také 200 Kčs měs. Měli jsme se co ohánět. Ještě, že táta někomu něco ušil. Já jsem statečně pomáhala, ze začátku jsem toho málo uměla, ale byla jsem chápavý učeň. Brzy jsem byla něco platná. Každý den ráno jsme oba chodili k našim na Veveří, kde jsem vařila i našim s maminkou a Jeník chodil domů na oběd. Také jsem ještě sem-tam něco ušila Luisi. Naše hospodaření muselo být velmi šetrné. Ale tak nějak nám nic nevadilo, byli jsme šťastni, přesto, že naše pozemské statky nám byly cizí. Připadalo mě jako bych se povznesla, jako královna, určitým způsobem bylo všechno lepší! V témže roce v červnu zemřel Pepči manžel, takže chodila domů vypomáhat. Nebyla jsem na vše sama. Luisa bydlela u pí. Špačkové st. kde i pletla, paní Š. uměla těžit z Luisinky, měla našetřeno 60 tisíc, koupila v Kr.Poli pěkný domek, když se ženil syn. - A doma se živořilo! Také musím připomenout, že zemřela má sestra Marie, hned 1921. Zrovna když se narodila má neteř Liduška. Nesmím zapomenout, že moje velká láska byl Těl.jed."Sokol". 2x týdně jsem pilně a ráda cvičila. Nejprve v Besed. domě a potom po vybudování sokolského stadionu a krásných dvou tělocvičen, jsem dále cvičila i můj Jenda vstoupil do "Sokola". Měli jsme tam mnoho známých, kteří později byli i naši zákazníci. "Svět byl plný krás a bylo nebe na zemi." Jak říkám, ne po stránce blahobytu! - Jenže přišel rok 1932, čekala jsem děťátko a zároveň táta dostal od firmy výpověď. Co teď? Nikde nepřijímali dělníky, byla nezaměstnanost. Osamostatnil se, najmuli jsme si větší byt na Veveří 37, jenže 400 Kč. měs. Zákazníků ze začátku bylo málo, a ještě k tomu přišli podrazníci, kteří nechali si ušít oblek a potom řekli, že budou splácet 50 měs. jenže nás ošidili. Byly to moc těžké začátky! Narodila se nám holčička "Vlasta" 20.12.1932. Žila 3 měs. a zemřela na zápal plic. Pro děťátko to bylo hrozné neutěšené prostředí, ten prostorný byt, studený, který nebylo možné vytopit. Jak jinak mohl skončit život toho malého hezkého tvorečka, než-li že zemřela, panenka malá. Byla zdravá pěkná, ale ty podmínky, nešťastné podmínky pro život děťátka nemožné. Oplakali jsme holubičku malou. - Bála jsem se dalšího dítěte, že dopadne to tak stejně. Už sice živnost více vynášela, ale bez mé pomoci, by táta nestačil sám. Neměli jsme dělníky. Šila jsem s tátou i 16 hod. denně. Žádná volná sobota, ba i někdy neděle. Když už opravdu bylo nám lépe, v roce 1934 stěhovali jsme se na Kounicovu 51 (nyní Leninova) [dnes opět Kounicova, číslo 43] Tam se nám líbilo, takové útulnější prostředí. Musím říci, že naše radost ze života opravdu nastala nám zde. Už jsme si dovolili 1 týdně jít do kina za 4 Kč vstupného. V r. 1935 zemřela má ubohá maminka. Zemřela v březnu, kdy také já mám narozeniny. Když jsem ji ukazovala co jsem dostala od manžela k naroz. tak mě řekla: "Máš hodného muže a přeji Ti, aby byl na Tebe hodný pořád. Vidíš, mě nikdá nekoupil Fojt na šaty." Potom se rozplakala a já s ní. A za několik dní zemřela. Zemřela mučednice. 9 dětí vychovala, od nikud žádná pomoc, jen bída s nouzí se střídala. Byla to krutá doba dříve, snad od nepaměti, kdy lidé jen živořili a panstvo si žilo. Proto jsem vděčna a vždy jsem byla, že se mám teď aspoň o něco líp. Naše živnost vzkvétala, měli jsme i dělníka a učně. Už jsme si koupili i 1/2 husy na trhu. Ovšem táta i já jsme se museli stále činit. Ale byli jsme neskonale šťastni, jen tak pro maličkosti. Vzpomínám ráda, jak po práci večer chtěl taťka abych četla nahlas, nějaká pěkná kniha se vždy zaopatřila. Od spisovat. Tůmy knihu pod názvem "Na kresách" jsem přečetla celé 3 díly. Jednalo se o kraj kolem Ostravy, Hrabyně a.t.d. A když táta v roce 1934 začal vyučovat na uč. škole, to bylo slávy. Jen několik hodin týdně, ale byl to přínos do domácnosti. Zároveň byl jmenován správcem uč. besídky krejč. Vydatně jsem byla nápomocná, vedli jsme takřka besídku společně. Učni rádi vždy v neděli odpol. přišli do pronajaté tělocvičny na Wintecu (28.říjen), později v ulici Jánské ve škole. Mládež mohla si zacvičit, neb hrát společenské hry, také číst, zpívat at.d. V létě chodilo se na výlet společně s dívkami. To zase vévodily míčové hry, koupání a různé. Na Vánoce se táta staral o nadílku pro chudé učně a těch bylo většina. Dostávali na šaty, zimníky, košile, boty, každý co potřeboval nutně. Vzpomínám na jednoho učně, byl z venkova a mistr (Nečas) jej měl s celým zaopatřením (jídlo, spaní at.d.). Dotyčný učeň (Grenar) přišel jednou v neděli do besídky, hrůza se na něj podívat, venku byl sníh a hodně zima a Pepíček měl na sobě jen sako a boty, to už nebyly boty ale žraločí tlama, obě podrážky odtržené a mezi tím sníh. Sedl si ke kamnům, zul si boty a sušil. Taťka druhý den šel za jeho mistrem mu domluvit. No velká náprava nebyla. - Na Vánoce dostal zimník i boty. Měli jsme kluka rádi, takový okatý kulihrášek, hezký klouček a hodný. Udělal by pro nás všechno. Já jsem mu jinak neřekla než Grenárku. - Později byl také nasazen v Německu. Po válce byl ředitelem "Krasu". Tedy ne ihned po válce, asi tak 1944-50. - Táta obětoval mnoho času kolem besídky, musím říci, že nezištně těch 15 Kč na neděli bylo dobrých, ale co času mimo tuto neděli obětoval ve prospěch učňů. Když chtěl pro ně nadílku, chodil od firmy k firmě a prosil o látku (která nebyla už módní), prosil o boty a prádlo, ba někdy i kravatu a kapesníky sehnal. Byl šťastný při té práci a nebylo mu nic zatěžko pro besídku pracovat. Já jsem psala žádosti na ministerstvo (už nevím jaké) o podporu pro učně. Muselo se žádat v létě, aby na Vánoce bylo už vše nakoupeno. poslali nám asi 400 Kčs. Všichni se těšili na Vánoce, měli jsme slavnost společnou s děvčaty (švadlenky). Pronajal se velký sál na Gorkého, byl plný k prasknutí. Stromeček zářil, uzenky voněly, čaj se vařil s citronem. A všichni byli poděleni. Ovšem ty věcné dary dostali ti nejvěrnější, co po celý rok navštěvovali besídky. Také Mikulášská slavnost bývala, to si učni dávali mezi sebou dárečky, většinou žertovné. Besídkáři hráli také divadlo, recitovali, tančili Českou besedu a měli také nějakou tu muziku. V nejkrásnějším rozletu a rozkvětu nás zase srazilo dolů to nejkrutější co na světě může být. Válka. O utrpení těch 7 let není ani možné vypsat, už bylo toho napsáno tolik, že člověku se hnusí na tu dobu vzpomínat. Dovede si každý představit, jak nám Čechům bylo, když v ten smutný den plný bláta a nepohody vlály všude prapory (hákoše). Jako černé drápy se nám zakusovaly do srdce. Naše československé prapory, krásné jako by hladily. Po celou válku jsme s tátou občas rozbalili praporky a říkali si nad nimi "budete ještě vlát". A zase vlály, je to snad nejkrásnější pocit, nic na světě není krásnějšího, než-li zase volně žít bez němců. Zasloužíme si my žijící co jsme vše přečkali, ty všechny oběti na lidských životech? Zasloužíme si tuto radost? Vážíme si naší svobody? Snad někdy ani ne. Tak zvolna ubíhaly dny a roky okupace. - 1943, 26.června narodil se nám chlapec Jan. Bylo hodně trampot a starostí s výchovou. Nejhorší utrpení nás ještě čekalo. Nálety denní i noční. I několikrát za noc jsme utíkali do sklepa (kryt), mezi harampádí a špínu. Tam jsme čekali na svůj ortel. Tetelíce se zimou a zlostí jsme všichni zlořečili na ty co válku vyprovokovali. Nejhorší bylo, když někdo z nás byl nemocen, třeba i horečka námi lomcovala, museli jsme utíkat dolů. V listopadu 1944 byl zasažen i protější dům, byla to velká šupa, úplně se dům zbortil. My jsme v krytě vyskočili ze sedaček, tím tlakem. No nedá se to ani všechno popsat. Jen ještě to, že v dubnu 1945 jsme šli na Vranov, v Brně se stále bombardovalo, - taťka vzal vozíček, já dětský kočár Jeníka v něm a na něm kupa prádla, šaty a také nočník. Jeníčkovi bylo 18 měs. Kráčeli jsme pěšky, bylo jako v létě, teplo, sluníčko svítilo, jako by se ve světě nic nedělo. Napřed jsme bydleli u Komárků (u radnice). Jak začala být situace horší, i tam se bombardovalo, utábořili jsme se pod kostelem v kryptě. Bylo tam aspoň 200 lidí. Spalo se kde se dalo. Také později přišly tetičky L. a P. [Luisa a Pepi]. Malý Jenda pobíhal sem tam. Když letělo letadlo, utíkal se schovat a říkal: "Ero bak!" Tam jsme se dočkali konce války. Vojáků byl plný Vranov. Bulhaři, Rusové a Němců tam bylo hodně, potom utíkali, z kopce od Vranovského kostela jsme se na ně dívali. 10.května 1945 jsme se ubírali domů. Po lese leželi vojáci mrtví Němci i Rusové. Hodně mrtvých koňů všude leželo. - Nic nejelo, tak jsme šli až k domu pěšky (na Kounicovu ul.) Doma čekalo nás Boží dopuštění, okna všechna rozbitá, všude hlíny, písku. Dali jsme se do práce, ani jsme nenadávali, šťastni, že je konec utrpení. Učňovskou besídku vedl táta až do konce války s velkým úspěchem. Mládež s nadšením zúčastňavala se všech akcí. Tato činnost skončila v roce 1948. Už jsem taťkovi vůbec nemohla pomáhat, narodil se nám chlapeček "Jiří" r. 1947. Byl to náš mazlíček. - Naší zálibou byla zahrádka, chodila jsem pracovat na zahradu. Jiříčka jsem položila na deku a Jeníček pobíhal, zalíval a dělal tunely v písku at.d. Moje práce nyní, kromě v domácnosti byla v obdělávání zahrady. Brzy jsem se vpravila do zahradničení. Měli jsme úspěch, vše se nám dařilo, bylo všeho ovoce hojnost, jahody velké, angrešt jako švestky, rybíz, různé druhy, červený, růžový, žlutavý, bílý a černý. - Ovoce, později na stromech, bylo nádherné. Taťka pěstoval vše odborně, naučil se roubovat, očkovat, vše se dařilo. Tetičky L. a P. bydlely s námi společně v jednom bytě od r. 1951. Mělo to své výhody a nevýhody, ale myslím, že těch nevýhod bylo víc. A tak jsme snášeli dobré i zlé. V roce 1965 se tety odstěhovaly na Dimitrovovu, po úmrtí pí. Špačkové. Tak se nám v bytě uvolnilo, chlapci vyrůstali, vlastně už byli chlapi, tak jsme potřebovali více místa. Jenda se vyučil krejčím, po vyučení se brzy dostal do místa jako mistr výr. výcviku. Jirka navštěvoval železniční školu, specializace "Zabezpečovací a signalizační zařízení". V r. 1966 šel na vojnu, kde byl dva roky. V té době nás navštívilo první neštěstí, taťka r. 1967 v říjnu, byl stižen slabší mozkovou mrtvicí, takže po 5 týdenním pobytu v nemocnici, vrátil se domů. To už nebyl ten táta, málo slyšel a vůbec už všechno těžce vnímal. Nemohl už tak vehementně pracovat. Šlo všechno tíž. V r. 1968 se dost z toho dostal, a zase pustil se do práce, chtěl toho ještě moc udělat. Nedal si říct, říkala jsem, že zahradu na Střelnici prodáme, ať si odpočívá. Ne a ne, bez ní by to nešlo. - Měla jsem velkou pomlku, dlouho jsem nic nepsala. Tak tedy po dlouhé pauze zase píši. - V srpnu 21-tého 1968, nás přepadly ruské tanky. V celé naší zemi bylo velké zděšení, strach a smutek. Taťka byl se zdravím stále dost špatně a tenhle přepad těžce nesl. Vzpomínám, jak seděl u rádia a plakal, nikdy jsem jej neviděla plakat. Bylo to opravdu velmi otřesné. Vzpomínali jsme na Jirky, jak to na vojně probíhá a nehrozí-li mu nebezpečí. Ruské vojsko se usadilo v naší zemi jak na věčné časy. (Aby nás chránilo.) - Žilo se dál a všelijak. Jirka se také brzy vrátil domů, pracoval dále na dráze. - Přišel rok 1969, táta už téměř neslyšel. A také ten rok byl pro nás osudný. Zemřel nám tatínek 19.srpna 1969. Bylo mu 66 r. Odešel dobrý pracovitý člověk. Brzy jsem zahradu na Střelnici prodala. S těžkým srdcem jsme se s ní rozloučily. Pepča mě už také nemohla pomáhat, tak jiné řešení nebylo. Odpadla mě práce na zahradě, ale nová přibyla. R. 1970 se Jura oženil, bydlel s manželkou u nás. Za rok se narodil Jiřinek. Tak o práci bylo postaráno! Bydleli se mnou společně 5 roků. Dostali byt v Lesné. - V roce 1971 se oženil zase Jenda, který také bydlel s námi. Ve 1973 narodil se Jeníček, tak bylo veselo, někdy až moc! Mě přibyla práce ještě u Luisinky a Pepinky. Chodila jsem jim prát a uklízet. Pepča ztrácela paměť. V roce 1979 zemřela. Luisinka za rok za ní 1980. - Také nám přibyl malý chlapeček Jareček, 1978 se narodil. A Jenda se rozvedl 1979, tak jsme zůstali sami. S Jendem jsem hodně zkusila, bolely ho stále nohy [měl nemoc, úbytek svalů, na kterou zemřel roku 1989, v pouhých 46 letech] no a pořád něco. Chodila k nám Alenka (Jendova milá), moc hodná žena, vlastně Jendovi usnadnila ten těžký život, který měl. Chodili spolu 12 r. - Jirka v r. 1978 koupil auto (na splátky). Hodně jezdili po republice. Také já jsem s nimi jezdila, ne všude, ale dost. Díky jim jsem poznala naši vlast, krásné kraje, hrady a zámky. [Zde zápisky končí, objevil jsem je v jednom babiččině sešitě až po její smrti, koncem 90.let. Napsány byly pravděpodobně někdy v 80.letech. V roce 2006 jsem zápisky digitálně ofotil a v březnu 2008 přepsal. Úpravy v textu jsou minimální, spíše jen pravopisné, vše jsem ponechal pokud možno v původní podobě. Moje občasné poznámky jsou odděleny v hranatých závorkách. Jiří Jína, 25.3.2008]

Stránky jsou ve výstavbě. Další informace budu doplňovat.

Návštěvnost: